Vojenská farmacie získávala vojenské lékárníky z civilního prostředí. Při vzniku Československa neexistovala vojenská zdravotnická škola (vojenská škola typu lékařské akademie) pro přípravu vojenských lékařů, ani vojenská škola, nebo vojenská fakulta pro přípravu vojenských farmaceutů. Vzhledem k novým úkolům bylo nezbytné lékárníky-civilisty, magistry farmacie  připravit na činnost ve vojenských lékárnách.
V roce 1922 byl zřízen „informační“ kurz pro nově aktivované důstojníky zdravotnictví (lékaře a farmaceuty). Realizací kurzu byla pověřena pražská divizní nemocnice č.1. Informační kurzy byly dvouměsíční a konaly se dvakrát do roka v letech 1922-26. Velitelem kurzů byl gen. zdrav. MUDr. Jaromír Pečírka.
Přínosem pro vzdělání a výchovu vojenských farmaceutů bylo otevření „Školy pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze“ v délce 6 měsíců. V ní se připravovali lékárníci-záložníci. Po jejím absolvování byli přiděleni do lékáren divizních nemocnic, nebo do zdravotnických skladů, kde dokončili základní službu a získali hodnost podporučíka. Záložníci byli povoláváni na pravidelná cvičení. Každé cvičení bylo zakončeno zkouškou. Na výsledku zkoušky záviselo povyšování do vyšších hodností. Systém cvičení zaručoval, že lékárníci byli odborně na výši a byli připraveni plnit úkoly v případném konfliktu. Vojenská farmacie měla v letech 1916-1934 k dispozici celkem 612  lékárníků – důstojníků v záloze, dostatečný počet k pokrytí všech požadavků na vytvoření polních lékáren v době války.
Pokud záložník podepsal závazek a stal se důstojníkem lékárnictva, pokračoval v přípravě na „Škole pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva“ (z povolání), která byla zřízena v Praze v roce 1927. Příprava zde byla organizována v desetiměsíčních cyklech. Celková délka přípravy vojenského lékárníka byla 16 měsíců. Po absolvování vojenské přípravy se stali vojenskými farmaceuty - důstojníky lékárenské služby.
V československé armádě poprvé od vzniku profesionální vojenské farmacie v roce 1794 se vojenští lékárníci stali důstojníky a obdrželi hodnosti platné v Československé armádě. Za Rakouska-Uherska byli pouze medikamentními úředníky. V letech 1918–1939 v ozbrojených silách na různých farmaceutických postech pracovalo 132 vojenských lékárníků.
Českoslovenští vojenští lékárníci tvořili specifickou skupinu farmaceutů. Dlouho byli izolováni od veřejné farmacie, přesto však – nebo snad právě proto založili 28.10.1918 Sbor československých vojenských lékárníků. Pravidelně se zúčastňovali mezinárodních kongresů vojenského zdravotnictví a lékárenství. První devíti mezinárodních kongresů vojenského zdravotnictví a lékárenství  se konal v červnu 1921 v Bruselu, další pak v Římě (1923), Paříži (1925), Varšavě (1927), Londýně(1929), Haagu (1931), Madridu (1933), Bruselu (1935) a  Bukurešti (1937).
V roce 1938 přešla zdravotnická služba čs. armády na válečné stavy. Vzniklo 55 polních nemocnic s lékárnami a 94 záložních nemocnic. V roce 1939, po obsazení Československa Hitlerovským Německem, byla vojenská farmacie demobilizována. Mnoho vojenských lékárníků se zapojilo do zahraničního odboje ve Francii, Anglii, na Středním východě nebo na východní frontě. V zahraničním odboji pracovalo na 385 lékařů a lékárníků, kteří se dále vzdělávali. V sídle brigádní ambulance v Leamingtonu a Waltonu v Anglii proběhlo v době války pod vedením mjr. MUDr. Vladimíra Janči několik cyklů Školy pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva.
Při československé samostatné brigádě v SSSR existovala zdravotnická služba s vojenskými nemocnicemi a lékárnami. V organizaci 1. čs. armádního sboru byl zdravotnický sklad, infekční, odsunová a venerická nemocnice, v nichž působili vojenští farmaceuti.
Po skončení 2. světové války začala obnova čs. armády. Zdravotnické zabezpečení bylo v roce 1945 budováno na stejných principech jako před válkou. Vzniklý systém byl zachován do roku 1950, kdy byl nahrazen organizací zdravotnického a farmaceutického zabezpečení, která vycházela ze sovětského vzoru.
Vojenské zdravotnictví řídilo od roku 1945 zdravotnické oddělení (4. oddělení I. odboru MNO). V roce 1950 vznikla Hlavní zdravotnická správa (v roce 1951 přejmenovaná na Zdravotnickou správu) jako součást Hlavního týlu čs. armády.
Již v létě 1945 došlo k obnově sítě vojenských nemocnic. V rámci každé ze  čtyř vojenských oblastí bylo zřízeno až 5 vojenských nemocnic (VN), z nichž dvě měly charakter „sborových“; někdy se tak nazývaly, ale nebyl to oficiální název. Byly to nemocnice VN 1 Praha-Střešovice, VN 2 Josefov, VN 3 Plzeň, VN 4 České Budějovice, VN 5 Brno, VN 6 Olomouc, VN 7 Ružomberok a VN  8 Košice.
V místech soustředění vojsk vznikly „menší“ vojenské nemocnice  VN 11 Terezín, VN 12 Opava, VN 13 Bratislava, VN 21 Praha-Hradčany, VN 22 Milovice, VN 23 Vysoké Mýto, VN 24 Cheb, VN 25 Jihlava, VN 26 Kroměříž, VN 27 Nitra (později Dunajská Streda). Nemocnice č. 22 –27 zanikly při reorganizaci v roce 1950.


K zásadnější reorganizaci sítě vojenských nemocnic došlo ke konci roku 1950. Vznikly dva vojenské okruhy. Z  nemocnic v Plzni, Českých Budějovicích, Ružomberoku byly vytvořeny okruhové nemocnice (ON), z nemocnic v Josefově, Brně, Olomouci, Košicích, Bratislavě a Prešově vznikly posádkové nemocnice (PN). Z VN1 v Praze-Střešovicích se stala Ústřední vojenská nemocnice. V důsledku reorganizace a početního růstu armády vznikly PN Mladá, Tábor a Karviná. S další reorganizací armády v roce 1958 (zánik okruhové organizace a vznik 1. a 4. armády) byly okruhové nemocnice přejmenovány na armádní nemocnice (AN) a vešly v podřízenost armád. V 60. letech potom byly všechny okruhové a armádní nemocnice přejmenovány na vojenské nemocnice.
Vojenská nemocnice v Josefově byla po vstupu sovětských vojsk v roce 1968 přemístěna do Hradce Králové a následně zanikla. Prostory nemocnice v Josefově byly předány k využití Střední skupině sovětských vojsk, která zde vybudovala vojenskou nemocnici.
Po vzniku České republiky zůstaly na jejím území vojenské nemocnice a lékárny v Praze (ÚVN) , Plzni, Českých Budějovicích, Brně a Olomouci. S postupující profesionalizací armády se zvažuje o redukci VN na tři – ÚVN a  po jedné vojenské nemocnici v Čechách a na Moravě.
Vybavení a činnosti vojenských lékáren se postupně měnily. Lékárenská pracoviště ve VN byla postupně modernizována v souladu s vývojem farmacie. Vznikly přípravny individuálně připravovaných léčivých přípravků (IPLP).  Oficíny vojenských lékáren byly modernizovány a vybaveny novým nábytkem, laboratoře novými přístroji. Vybavení vojenských lékáren bylo dáno předpisy a směrnicemi. Přínosné bylo, že vojenská farmacie používala stejně jako československá farmacie jednotný lékopis – Československý lékopis 1. – 4. vydání. Specifické činnosti byly upřesněny vojenskými předpisy. Činnost vojenské farmacie v míru byla dána předpisem Zdrav-9-1 Zabezpečení Československé lidové armády zdravotnickým materiálem v míru (1965); ve válce  předpisem Zdrav-9-2 Zabezpečení Československé lidové armády zdravotnickým materiálem za války (1972).
Změnil se i personál pracující v lékárně. V čele lékárny byl a je i v současnosti vojenský lékárník, důstojník. Za 1. republiky mohl vést lékárnu, popřípadě v ní pracovat smluvní lékárník. Dnes mohou v lékárně pracovat lékárníci civilisté, občanští pracovníci. Po staletí ve vojenské lékárně nepracovaly ženy. Dnes je naprosto běžné, že ve vojenské lékárně pracují magistry farmacie a zejména post farmaceutických laborantek je vyhrazen ženám.    
Z uvedeného je zřejmé, že na rozdíl od vojenského zdravotnictví 1. republiky, kde existovala stabilita systému farmacie,  dochází po roce 1945 k řadě změn v organizaci zdravotnického a farmaceutického zabezpečení. Změny byla často jen formální. Vojenské nemocnice, ať již se nazývaly okruhové, posádkové nebo vojenské, měly pevnou strukturu oddělení, zpravidla ustálený kádr vojenských lékařů (k jeho výchově přispěl vznik Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové v roce 1951)  a vojenské lékárny se zkušenými vojenskými lékárníky.
Ke zkvalitnění práce vojenských lékáren nejrůznějších typů přispělo zdokonalení systému vzdělání vojenských farmaceutů. Vojenští farmaceuti byli po roce 1945, stejně jako za 1. republiky získáváni náborem z řad civilních lékárníků, kteří již byli magistry farmacie. Přínosem pro civilní i vojenskou farmacii bylo prodloužení vysokoškolského studia farmacie na 4 roky v roce 1948 a zejména vznik samostatných farmaceutických fakult v Brně a Bratislavě v roce 1952.


Vojenské zdravotnictví se po roce 1950 potýkalo s  nedostatkem lékařů a farmaceutů. Problém neřešilo ani ustanovení branného zákona, který umožňoval i několikaleté mimořádné cvičení lékařů a farmaceutů, což se prakticky rovnalo povinné službě v armádě. Vznik Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně (VLA JEvP) v Hradci Králové přinesl personální stabilitu vojenskému lékařství a farmacii. Na VLA JEvP studovali pouze vojenští lékaři. Farmaceuti studovali na civilních školách a teprve po získání titulu magistra farmacie byli aktivováni do armády a v řadě kurzů získali vojenskou odbornost. Po přeměně VLA na Vojenský lékařský a doškolovací ústav J.E. Purkyně (VLVDÚ JEvP) příprava vojenských farmaceutů nadále probíhala v Hradci Králové.
V roce 1976 se změnil systém výchovy vojenských farmaceutů, vojáků z povolání. Spolu s VLVDÚ JEvP se na výuce podílí Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Studenti na fakultu nastupovali již jako vojenští studenti farmacie. První vojenští farmaceuti promovali na fakultě v roce 1981. Do roku 2002 absolvovalo tuto fakultu 103 vojenských farmaceutů - magistrů farmacie. Od roku 1948 do současnosti pracovalo ve vojenské farmacii více jak 200 vojenských farmaceutů.
Důležitým úkolem vojenské farmacie byla příprava vojenských farmaceutů – záložníků. Budoucí důstojníci v záloze - absolventi farmaceutických fakult prošli základní přípravou na vojenských katedrách fakult a poté ve Škole pro důstojníky v záloze. Po vzniku VLA JEvP byla Škola pro důstojníky zdravotnictva a lékárnictva v záloze přemístěna z Prahy do Hradce Králové. Na výuce „záložníků“ se podíleli učitelé VLA JEvP.
Nesporným přínosem pro výchovu farmaceutů z povolání i záložních důstojníků byl vznik oddělení vojenské farmacie na katedře organizace a taktiky zdravotnické služby  (KOTZS) a především vznik samostatné katedry vojenské farmacie v roce 1970.
Systém přípravy farmaceutů – záložníků se změnil po zániku vojenských kateder v roce 1989. Na VLA JEvP (obnovená v roce 1988) ve Škole pro důstojníky v záloze probíhá základní příprava. Poté absolventi odcházejí k dokončení  základní služby do vojenských farmaceutických zařízení. Uvedený model přípravy vojenských lékárníků -  záložníků platí i v současnosti a zmizí s plnou profesionalizací armády. Mnozí farmaceuti dají, v souladu s přijatými zákony, přednost civilní službě, takže nepoznají chod vojenské farmacie.


Systém vojenského zdravotnického zabezpečení by nemohl fungovat bez kvalitního zdravotnického a farmaceutického zásobování. V roce 1945 byla obnovena činnost  vojenského zdravotnického skladu 1 (VZS1) v Bystřici pod Hostýnem a VZS 2 v  Liptovském Mikuláši. Byl obnoven VZS 3 v Josefově, ale v roce 1946 byl redislokován do Hostivic u Prahy. S organizačními změnami došlo k přejmenování VZS1 v Bystřici pod Hostýnem na Ústřední zdravotnický sklad. Se změnou organizace armády vznikaly a zanikaly nové zdravotnické sklady. K nim patřily sklady v Července u Olomouce, pobočky skladů v Liberci, Dobré u Místku nebo Mladoticích u Rakovníku. S další reorganizací armády vznikly sklady v Golčově Jeníkově, Brně, Plzni. V současnosti existují vojenské zdravotnické sklady v Liberci a Brně a Ústřední zdravotnická základna v Bystřici pod Hostýnem. Výzkum v oblasti zdravotnického zásobování je soustředěn do Výzkumného a zkušebního střediska v Hostivicích.

Profesionální vojenská farmacie prošla od svého vzniku v roce 1774 složitým a zajímavým vývojem. Nevyhnula se mnoha reorganizacím, obdobím úspěchů i neúspěchů. Po celou dobu své existence však plnila svůj hlavní úkol, zabezpečení vojsk léčivy a zdravotnickým materiálem jak v době míru, tak v době války. Stovky vojenských farmaceutů – úředníků medikamentní režie, důstojníků zdravotnické služby a lékárníků -záložníků  mohou být hrdi na vojenskou farmacii.

S laskavým svolením Doc. PhDr. Karla Krále, CSc.

 www.medon-solutio.cz