Svatební úbor
Svatební oděv byl vždy tím nelepším, co snoubenci měli. Tradiční barva byla bílá. Šaty měly délku na zem.
Pro civilní svatbu bylo možné si obléci v podstatě jakýkoliv oděv. Vyjímečně se objevovaly klasické dlouhé šaty se závojem. Většinou to byly odpolední společenské šaty a nejčastěji kostýmy.
Dokonce i Adina Mandlová se vdávala ve světlém kostýmu doplněným puntíkatou halenkou a kloboučkem breton.
Svatba Adiny Mandlové
Za protektorátu se stal kostým asi nejoblíbenějším svatebním oděvem. Úsporná doba velkým róbám nepřála. Kostým se doplňoval mušelínovými či hedvábnými halenkami, často zdobenými krajkami. Přes něj se nosily kožešinové přehozy. V případě civilní svatby se i pro svatební hosty hodily šaty typu odpoledních společenských.
Civilní svatba.
Pro velké svatby v kostele se hodily bílé dlouhé róby s vlečkou. Linie se během války příliš neměnila. Předepisovala u dlouhých šatů vysoký pas, směrem k prsům řasený, šaty měly být upnuté ke krku a mít dlouhý rukáv. Střih kopíroval tělo a sukně se rozšiřovala od stehen. Od šatů 30. let se lišily jen vycpávkou v ramenou. Nevěstiny šaty měly působit střízlivě, proto velmi záleželo na materiálu. Oblíbený byl krepsatén, satén či marokén, ale i brokát, taft, krajka a samet. V kostele, kde byla zima se velmi uplatnily kožešinové peleríny z bílého králíka.
Pokud poměry nevěstiny rodiny nedovolovaly koupi drahé látky, stejně krásné šaty se daly ušít z umělého hedvábí. Praktické bylo též myslet na přeměnu svatebních šatů na plesovou toaletu, aby bylo možné odstranit rukávy a šaty obarvit. Závoje se zhotovovaly tradičně z tylu, mušelínu, hedvábného žoržetu, jemné krajky či šifónu. K hlavě byly přichyceny krajkovým čepečkem, květinovou čelenkou z korálků, textilu či živých květů a nesměl chybět myrtový věneček. Střevíčky byly atlasové. Do kostela se hodila i kožešinová pelerínka z bílého králíka nebo plyše. Tradiční kyticí byly lilie, konvalinky či pomerančové květy.
Svatební úbor Svatební šaty 1940
Autor: Markéta Drahokoupilová